Z mladopolského proudu pocházeli tak známí básníci, jak působící v Haliči Jan Kasprowicz anebo Kazimierz Przerwa-Tetmajer. Zde rovněž vznikly hudební díla Mieczyslawa Karłowicza anebo Karola Szymanowskiego, které byly inspirované těmito moderními proudy. Zanedlouho revoluci v divadle přinesly nezvyklé dramata – v tom slavná „Svatba“ – Stanislava Vyspiańského, působícího v Krakově až do smrti v roku 1907.
Nejslavnější divadelní premiéry shromažďovaly davy v hledišti výborného Městského divadla Juliusza Słowackého. Mohutná budova na náměstí Svatého Ducha, byla postavena v 90. létech XIX. století, a je nejenom svědectvím zámožnosti města, ale také skvostnou pamětihodností epochy. Ale krakované chodili nejenom do divadla J. Słowackého – kdo ví, zda více diváků nepřitahovaly populární vaudevilly, jakými byla slavná, hraná mnoho let po premiéře v roku 1898 „Královna předměstí“. Nejdříve ji vystaveno v malém divadélku v parku, poté zas ve větším Lidovém divadle při ulici Krowoderské.
V Krakově se také na začátku XX. století narodilo a rozvinulo polské secesní umění, rychle získávající entuziasty a vytlačující doposud dominující eklektický historizmus. Jedním z jeho hlavních tvůrců byl Stanislaw Vyspiański. Tento všestranně talentovaný umělec byl rovněž malířem, projektantem vitráží, architektem a dekoratérem interiérů. V hlavním městě Malopolska působil také snad v zahraničí nejznámější polský secesní umělec – Józef Mehoffer, autor slavných vitráží (např.do katedry ve švýcarském Fryburgu).
Witkiewicz nebyl jediným umělcem působícím tehdy v Zakopaném. Tato nevelká podtatranská obec se stala na začátku XX. století jedním z nejdůležitějších polských kulturních středisek! Malíře, básníky a spisovatele zde přitahovala fantastická tatranská příroda, jejíž surová krása ideálně komponovala s mladopolskými uměleckými koncepcemi. Výborné tatranské povídky Witkiewicze, poezie Franciszka Nowickiého anebo velkého barda Tater Kazimierza Przervy-Tetmajera, a také neobyčejné obrazy Leona Vyczółkowskiého jsou toho nejlepším důkazem. Umělce fascinovaly nejen Tatry, ale také originální kultura podhalanských horalů. V horalu viděli téměř archetyp Poláka, a Podhale bylo jako pilíř původní polské lidové kultury.
Nejslavnější divadelní premiéry shromažďovaly davy v hledišti výborného Městského divadla Juliusza Słowackého. Mohutná budova na náměstí Svatého Ducha, byla postavena v 90. létech XIX. století, a je nejenom svědectvím zámožnosti města, ale také skvostnou pamětihodností epochy. Ale krakované chodili nejenom do divadla J. Słowackého – kdo ví, zda více diváků nepřitahovaly populární vaudevilly, jakými byla slavná, hraná mnoho let po premiéře v roku 1898 „Královna předměstí“. Nejdříve ji vystaveno v malém divadélku v parku, poté zas ve větším Lidovém divadle při ulici Krowoderské.
V Krakově se také na začátku XX. století narodilo a rozvinulo polské secesní umění, rychle získávající entuziasty a vytlačující doposud dominující eklektický historizmus. Jedním z jeho hlavních tvůrců byl Stanislaw Vyspiański. Tento všestranně talentovaný umělec byl rovněž malířem, projektantem vitráží, architektem a dekoratérem interiérů. V hlavním městě Malopolska působil také snad v zahraničí nejznámější polský secesní umělec – Józef Mehoffer, autor slavných vitráží (např.do katedry ve švýcarském Fryburgu).
| V tomto období také vznikaly neobyčejná díla Stanislawa Witkiewicza, autora tzv. zakopanského stylu inspirovaného architekturou a zdobeními podhalanských horalů (Witkiewicz chtěl vytvořit polský národní styl v architektuře). V tomto stylu projektované budovy vznikaly nejen v Zakopaném, ale také v jiných místech, např. v Nałęczowie, Porębie Wielkiej, Wisle. | Náčrt radnice v Zakopaném, 1899, St Witkiewicz, arch. Tatra Museum |
Witkiewicz nebyl jediným umělcem působícím tehdy v Zakopaném. Tato nevelká podtatranská obec se stala na začátku XX. století jedním z nejdůležitějších polských kulturních středisek! Malíře, básníky a spisovatele zde přitahovala fantastická tatranská příroda, jejíž surová krása ideálně komponovala s mladopolskými uměleckými koncepcemi. Výborné tatranské povídky Witkiewicze, poezie Franciszka Nowickiého anebo velkého barda Tater Kazimierza Przervy-Tetmajera, a také neobyčejné obrazy Leona Vyczółkowskiého jsou toho nejlepším důkazem. Umělce fascinovaly nejen Tatry, ale také originální kultura podhalanských horalů. V horalu viděli téměř archetyp Poláka, a Podhale bylo jako pilíř původní polské lidové kultury.
