| Do silného Ruska, kterému absolutně vládl Mikuláš II. z dynastie Romanovců náležela většina polských zemí, v tom Varšava. Po úpadku lednového povstání v roce 1864 carské úřady zlikvidovaly zbytky autonomie, jakou mělo Polské království a zanedlouho také zlikvidovalo ten divný útvar, vzniklý v roku 1815 v průběhu vídeňského kongresu. Veškeré projevy polského národního života byly brutálně pronásledované a v zemi probíhala povinná rusifikace. Poláci neměli u sebe žádný vliv. V roce výbuchu Velké války již Rusko bylo spojeno spojenectvím s Francií a také s Velkou Británií a bylo v opozici do zbývajících dvou států, které ovládaly polské země. Na druhé straně barikády stály tzv. ústřední mocnosti (trojspolek) čili Rakousko-Uherské mocnářství a Německé císařství. Jižní část polských zemí byla v rukou dunajské monarchie, jak bylo zváno Rakousko- Uherské mocnářství. Tento rozlehlý stát, kterému více než půl století vládl letitý císař František Jozef I. z dynastie Habsburků, byl konglomerátem mnoha, velmi se od sebe lišících provincií, obývaných mnoha etnickými skupinami a národy. Jedním z nich byli Poláci. V hranicích habsburského mocnářství se nacházelo celé Malopolsko na jih od linie Visly a plátek zemi severně od této řeky v okolí Krakova. Hlavní město Malopolska bylo připojeno k Rakousku v roku 1846 r. Krakov byl tehdy provinčním pohraničním městem (hlavním městem polských zemí připojených k habsburskému mocnářství se stal Lvov), a v průběhu doby se stal také největší pevností ve státě. |
Císař Wilhelm II se snaží jíst svět - karikaturu francouzštiny (1915), oblouk Wikimedia Commons |
Polský plocha v roce 1914
